Pod povrchem plutova měsíce Charonu se kdysi nacházel oceán

Snímky pořízené americkou planetární sondou New Horizons naznačují, že se pod povrchem Charonu, největšího měsíce Pluta, kdysi dávno vyskytoval podpovrchový oceán. Svědčí o tom řada povrchových útvarů spojených s protažením a popraskáním kůry tohoto měsíce. K tomu totiž nejspíše došlo během zamrznutí oceánu kapalné vody, kdy při fázovém přechodu z kapaliny na pevnou látku zvětšil oceán svůj objem – vodní led má totiž větší objem než stejné množství kapalné vody – což vedlo k nárůstu napětí v kůře a k následnému protažení a popraskání povrchu měsíce.

Snímek zachycuje část povrchu měsíce neformálně nazvanou jako Serenity Chasma, kde jsou k vidění hřebeny společně s údolími vzniklými tektonickými pochody. Rozlišení snímku je přibližně 394 metrů na obrazový bod, výřez povrchu má na délku přibližně 396 km. Zdroj snímku: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Southwest Research Institute, licence: volné dílo.

K těmto závěrům nás vedou fotografie té strany Charonu, kterou měla možnost vyfotografovat sonda New Horizons během svého průletu. Na získaných snímcích můžeme spatřit zvláštní tektonické poruchy v kůře měsíce, které vznikly oddálením horninových bloků od sebe (tzv. mechanismem pull apart). Tyto poruchy, které mohou dosahovat délky tisíce kilometrů a výškového převýšení okolo 7,5 km, se projevují jako série hřebenů, trhlin a údolí protínající velkou část povrchu tělesa. Přítomnost extenzivních poruch tedy jasně dokládá, že Charon musel v minulosti zvětšit svůj objem vlivem expanze, načež došlo k popraskání kůry a jejímu částečnému propadu.

V současnosti tvoří vnější vrstvu Charonu vodní led tvrdý jako skála. Nicméně nemuselo tomu být vždy. Krátce po svém vzniku mohl Charon totiž mít dostatek vnitřního tepla k tomu, aby došlo k roztátí tohoto vodního ledu. Tím mohlo dojít ke vzniku podpovrchového oceánu kapalné vody, jenž se mohl nacházet pod ledovou krustou chránící ho před nehostinným okolním prostředím. Potřebné teplo mohlo pocházet jak z rozpadu některých radioaktivních prvků, tak i z nashromážděného tepla získaného během akrece tělesa. Tyto zdroje tepla ale nevydržely do dneška, na to je Charon příliš malý. Teplo tak bylo tak v průběhu času vyzářeno do okolního prostoru, načež došlo k zamrznutí podpovrchového oceánu, přeměně tekuté vody na vodní led a s tím spojenému nárůstu objemu a popraskání povrchu.