Astropis: Najdeme život na Enceladu

Průzkum Enceladu, šestého největšího měsíce Saturnu, odhalil existenci tajuplných výtrysků stoupajících z jeho povrchu do okolního prostoru. Objev výtrysků tvořených vodním ledem a solí chloridu sodného, tedy hlavními složkami slané vody, odstartoval fascinující změť vědeckých poznatků. Ty zcela změnily představu o Enceladu jakožto o geologicky mrtvém a nezajímavém tělese vnější části Sluneční soustavy. Místo toho nám průzkum umožnil spatřit jedno z nejslibnějších těles k pátrání po existenci mimozemského života.

Historie objevení

Měsíc Enceladus objevil sir William Herschel již v roce 1789. Nicméně až do 80. let 20. století jsme o měsíci měli jen naprosté minimum informací, neboť malý průměr Enceladu spolu s jeho pozicí uvnitř jednoho ze Saturnových prstenců výzkum znesnadňoval. Na základě pozemských teleskopických pozorování byla tak zjistitelná jen odrazivost jeho povrchu, tzv. albedo, a základní parametry oběžné dráhy. Na jejich základě byla následně odhadnuta hmotnost a hustota. Avšak další fyzikální parametry společně s chemickým složením zůstávaly zahaleny tajemstvím. Vše se změnilo v listopadu 1980, kdy nakrátko do soustavy Saturnu vstoupila americká planetární sonda Voyager 1. Ta se během průletu soustavou přiblížila na 202 000 kilometrů i k Enceladu, takže mohla pořídit jeho fotografie. Ty ale měly příliš malé rozlišení na to, aby byl detailně spatřen povrch. Zřejmé bylo pouze to, že povrch měsíce je tvořen neobyčejně odrazivým materiálem, například čerstvým ledem, který je schopen odrážet téměř 100 % dopadajícího světla. Dále bylo prokazatelné, že se na povrchu nachází relativně málo impaktních kráterů.

Obě pozorování tak naznačovala, že těleso má relativně mladý povrch. Sonda dále zjistila, že se Enceladus nachází sice v nejužší, ale zato na částice nejbohatší části Saturnova prstence E. Z tohoto důvodu byla vyslovena hypotéza, že by právě měsíc mohl být zdrojem částic prstence. Tuto hypotézu podpořily výsledky numerického modelování, které ukázaly nestabilitu prstence E v čase. Prstenec by tak měl v krátkém čase během 10 000 až 1 000 000 let zaniknout.

V srpnu 1981 proletěla okolo Saturnu další sonda, Voyager 2. Ta se přiblížila k Enceladu na vzdálenost 87 010 kilometrů, což umožnilo získání snímků v lepším rozlišení. Ze snímků bylo patrné, že povrch měsíce je tvořen minimálně pěti vzhledově rozdílnými oblastmi s různou četností impaktních kráterů. Zatímco okolí severního pólu obsahuje velké množství impaktních kráterů, v oblasti okolo rovníku se tyto krátery vyskytují v naprostém minimu. Enceladus tak na první pohled vypadá podstatně jinak než další, podobně velký Saturnův měsíc Mimas. Na základě počítání četnosti impaktních kráterů jsme odhadli, že některé hladké pláně musí být staré jen pár stovek miliónů let a k jejich vzniku tedy došlo dávno po zformování měsíce. Tento objev nás dokonale překvapil. Nečekali jsme, že by i malé ledové těleso v dálavách Sluneční soustavy mohlo dlouho po svém vzniku prožívat období zvýšené geologické aktivity schopné přetvářet povrch v globálním měřítku…

Psáno pro časopis Astropis, kde je pro předplatitele dostupná i plná verze článku.